Řeka Lučina pramení na svazích Prašivé v Moravskoslezských Beskydech v nadmořské výšce 580 m n.m. a ústí do Ostravice zprava na území města Ostravy. Tok od pramene k ústí je ve správě s.p. Povodí Odry a jeho délka činí 37,9 km. Z ní přibližně 4,6 km tvoří zátopa údolní nádrže Žermanice. Nádrž je situována na toku v jeho střední části se staničením profilu přehradní hráze v km 25,0.
Lučina je podhorským beskydským tokem a její horní úsek má zřetelně bystřinný charakter o vysokém podélném sklonu dna, řádově v procentech. Ve střední trati sklon nad nádrží Žermanice klesá na 7 až 10 ‰, pod nádrží k ústí pak na 2 ‰.
I Lučina původně patřila k tokům se značně rozkolísaným odtokovým režimem, ten však je po výstavbě žermanické přehrady výrazně ovlivňován jejím vyrovnávacím efektem, posíleným navíc převodem vody ze sousedního povodí Morávky.
Přímo do Lučiny ústí mimo přivaděč Morávka – Žermanice několik dalších menších toků, z nichž je vhodné zmínit Holčinu 1 , Bruzovku (Říčky), Sušanku, Venclůvku a Datyňku. Na Lučině, resp. v její blízkosti, se ze sídel nacházejí Havířov, Šenov a u ústí Ostrava s městskými částmi Bartovice, Radvanice a Slezská Ostrava.
Jde-li o chráněná území, Lučiny se přímo dotýká Chráněná krajinná oblast (CHKO) Beskydy, do níž tok spadá svým horním úsekem nad silničním mostem v Dobraticích (km 35,9). CHKO je územně i hranicí totožná s Chráněnou oblastí přirozené akumulace vod (CHOPAV). K maloplošným chráněným územím na řece patří tzv. „Meandry Lučiny“, což je 3 km dlouhý přirozený úsek toku (km 16,4 – 19,4) v prostoru kolem města Havířova. K chráněným územím patří i Žermanický lom pod přehradní hrází a mokřad U rondelu na soutoku se Sušankou v Havířově. Z chráněných živočichů v řece je z ryb třeba jmenovat střevli potoční (od ústí Sušanky po Bruzovku), z ostatních pak raka říčního (od Bartovic po Bludovice a nad přehradou po Dobratice), Lučina je i lovištěm ledňáčka. Rybí společenství si na Lučině zachovává druhovou skladbu pstruhového pásma v úseku nad ústím přivaděče a i přibližně na 3 km pod přehradním profilem Žermanice (jako tzv. sekundární pstruhové až lipanové pásmo).
Charakter toku od pramene po konec zátopy přehrady Žermanice má povahu bystřiny, pod nádrží se údolní niva Lučiny rozevírá a řeka je spíše nížinného typu s četnými meandry a s poměrně širokým inundačním územím okolo. Regulační zásahy do koryta Lučiny se datují od 20.let minulého století, kdy první souvislejší úpravy byly provedeny od Hranečníku v Ostravě (km 2,3) směrem proti vodě k Radvanicím. Průmyslová expanze a požadavky na bezpečnější zvládnutí odtokových poměrů vedly k tomu, že do 2. světové války byla Lučina na své spodní trati postupně zregulována od ústí do až nad most ulice Lihovarské (v km 0,0 - 3,6). Potřeba úpravy v souvislejší délce vyplynula hlavně z ovlivnění tohoto prostoru důlní těžbou a jí vyvolanými poklesy terénu. Pod Lučinou se na jejím spodním úseku těžilo uhlí déle než 100 let 2 v důlních polích Hermenegild (později Zárubek) a Trojice a zaklesávání koryta při zpětném vzdouvání povodňových průtoků z Ostravice, která pod ústí Lučiny neklesala, způsobovalo vzdouváním vody v tomto exponovaném území četné problémy 3 . V meziválečném období se v uvedeném prostoru kromě toho hledaly plochy pro odvaly z důlní hlušiny a jíž se pak v okolí toku nadvyšoval terén (km 0,0 – 2,3).
Po 2. světové válce postupný tlak na rozvoj průmyslové aglomerace (s výstavbou Nové Huti v Ostravě Kunčicích), tlak na celkovou urbanizaci území a na rozvoj komunikační sítě (staré i silnice I/11 v souběhu s Lučinou, křížení silnice II/473 Šenov – Havířov, atd.) vedly k tomu, že řeka byla postupně od ústí až po prostor Šenova na přibližně 11 km své délky souvisle upravena 4 . Výše 10 km nad tím (až k mostu silnice Dolní Datyně – Prostřední Bludovice, km 21,2) zůstala naopak zcela nedotčeným tokem s meandrovitě se transformující trasou, jejíž část se stala z přírodního hlediska i chráněným územím (viz mj. „Meandry Lučiny“).
Určité zásahy do morfologie toku si vyžádala situace ve výše ležících úsecích přiléhajících zdola i shora k nádrži Žermanice. Větší délka úprav z toho je situována pod nádrž (v délce 2,3 km z celkových 3,9), menší nad ní. Úpravy na horním z úseků souvisí především se zřízením převodu vody z Morávky, jehož spodní trať koryto Lučiny využívá (km 29,6 – 31,2). Horní úsek nad převodem (mimo krátký úsek přes Vojkovice) se nachází v přirozeném stavu, byť s řadou nízkých, uměle vložených prahů do koryta toku.
Rozsah záplavového území odpovídá popsaným regulačním zásahům. Úpravy koryta spolu s retenčním účinkem údolní nádrže Žermanice se projevují tak, že ve výustní trati řeky jsou vyloučeny prakticky všechny plošné rozlivy a nepůsobí zde tak významnějších škod. Ve větší rozloze jsou rozlivy možné v úseku situovaném nad Bartovicemi (přibližně nad km 8,0), nejkritičtějšími místy v tom směru jsou lokalita čistírny odpadních města (ČOV) města Havířova a podjezd silnice I/11 pod tratí ČR Ostrava Kunčice – Český Těšín (celkově úsek toku km 12,5 – 14,5). Ty jsou často zaplavovány a vytvářejí kritické místo pro přepouštění povodní ze Žermanické přehrady. Jinak nad zaústěním Sušanky (km 15,1) nejsou inundace směrem proti toku přes jejich širší plošný rozsah až po přehradu spojeny s významnějším ohrožením, nad přehradou se vesměs koncentrují do úzkého pruhu kolem vlastního toku.
Ze stabilizačních důvodů byla na Lučině postupně vybudována v rámci uvedených úprav řada spádových objektů, od ústí po přehradu je jich registrováno celkem 19, žádný z nich ale neslouží jako jez ke vzdouvání vody. Žádný odběr vody není zde vázán přímo na koryto řeky, největší – pro komplex Arcelor Mittal (Nová Huť) v Kunčicích a Biocel Paskov – se provádí přímým trubním odběrem přímo z nádrže Žermanice. Historické podklady sice v minulosti zaznamenaly existenci jezu na Lučině pro napájení Volenského (resp. i Košťálovického) rybníka, rybníky dnes jsou zásobovány vodou z menších levobřežních přítoků (mj. i z Datyňky).
Rybníky jako akumulace vody v bezprostřední blízkosti Lučiny se vyskytují v současné době jen dva, niva Lučiny a její okolí však v minulosti skýtaly pro jejich existenci mnohem větší možnosti. Jednak se nacházely v levobřežním prostoru naproti Šenova (lokalita Skrbeň), na pravém břehu u soutoku Lučiny se Sušankou 5 a dále na drobných přítocích v území nevýrazné rozvodnice mezi Lučinou a Ostravici, kde dnes stojí Nová Huť. Význam rybníků však postupně ustoupil pozdějšímu vývoji a dnes prakticky žádný akumulační potenciál v povodí Lučiny nepředstavují.
Hlavní akumulací vody na řece Lučině je údolní nádrž Žermanice, vybudována v letech 1951 – 1956 jako druhá v pořadí v celém povodí Odry. Její výstavba sledovala účel zásobení rozvíjejícího průmyslu Ostravska provozní vodou. Priorita tohoto účelu je prvořadá dodnes, přehrada zásobuje jedny z nejvýznamnějších podniků regionu - Novou Huť v Ostravě Kunčicích (Arcelor Mittal) a Biocel Paskov. Dalšími účely nádrže jsou ochrana před povodněmi, výroba elektrické energie a v neposlední řadě i rekreace u vody. V tomto smyslu přehrada patří k nejnavštěvovanějším údolním nádržím regionu.
Příčný řez přehradní hrází údolní nádrže Žermanice1
Přehradní těleso tvoří klasická tížní betonová hráz, v níž je uloženo celkem 116,6 tis. m³ betonu. Je 32 m vysoká a 314 m dlouhá. Geologická pestrost podloží zde si vyžádala pod ní velký rozsah injekčních prací, celková délka injekčních vrtů činí 45,3 tis. m. Nádrž zaplavuje údolí v délce 4,6 km při zatopené ploše 248,4 ha a maximální hloubce 28 m. Plocha povodí nádrže činí 45,4 km², pro efektivnější využití objemu přehrady jsou do ní – jak již uvedeno - převáděny vody ze sousedního povodí Morávky, její plocha povodí k profilu převodu ve Vyšních Lhotách činí přitom 132 km2.
Jde-li o přivaděč, jedná se o umělé koryto vedoucí v patřičném podélném sklonu přes rozvodí, které využívá 0,8 km dlouhého úseku Holčiny a potom pak vlastní koryto Lučiny až na konec vzdutí nádrže.
Přehradní těleso je vybaveno dvěma spodními výpustmi o průměru 1,2 m a třemi hrazenými přelivy šířky 8 m. Výpustmi je maximálně možné vypouštět 2x16,7 m³/s, kapacita jednoho pole přelivu činí 57,6 m3/s. Ve strojovně přehrady jsou instalovány dvě menší turbiny o výkonu 0,05 a 0,065 MW.
Celkový objem vody nadržené přehradou dosahuje 25,27 mil. m³, přičemž nádržní prostor je rozdělen na 3 části - retenční (5,82 mil. m³), zásobní (18,47 mil. m³) a stálého nadržení (0,98 mil. m³). Retenčním (ochranným) prostorem je možné při průchodu povodní snížit 100letý průtok z 80 m³/s na 20 m³/s.
Úmysl postavit údolní nádrž na řece Lučině obsahoval už starý rakousko - uherský program z r. 1911, tehdy ale v poněkud jiné lokalitě, u Šumbarku (dnes městská část Havířova). Přehradní místo nebylo z úvah vypuštěno ani v pozdějších letech, avšak už v r. 1941 se vedle něj objevuje profil nový – Žermanice, jako vhodnější místo možné výstavby. Po 2. světové válce byla v r. 1946 stavba nádrže u Žermanic zařazena hned do prvního poválečného programu. Původně měla být zřízena jen pro intervenční (kompenzační) zásobování rozvíjejících se Vítkovických železáren, které se hodlaly podílet i na nákladech výstavby. Jak se ale měnily názory na rozvoj ostravského průmyslu, tak se měnily - a především narůstaly – i požadavky na velikost objemu nádrže. Ten z počátečních 9 vzrostl až na 25 mil. m³, a to po rozhodnutí o výstavbě hutního kombinátu Nová Huť v Kunčicích. Na jedné straně velikost nádrže určovaly požadavky na dodávku vody (pro N. Huť 1200 l/s), na straně druhé ji ale limitovaly geologické podmínky a zejména malá vodnost vlastní Lučiny. To vyžadovalo řešení v širším, než jen ve vlastním povodí, které bylo nalezeno v podobě již zmíněného převádění vody ze sousedního povodí řeky Morávky. Cílem převodu tehdy rovněž bylo převádět i část průtoků Morávky do Žermanic za povodní a zlepšit tak povodňovou situaci na řece Ostravici pod soutokem s Morávkou.
Přehradou zadržená voda zatopila zástavbu části obcí, některých ve větším (Soběšovice), jiných v menším (Dolní Domaslavice) rozsahu, v náhradu za vykoupenou zástavbu byla vybudována na levém břehu nádrže nová obec Lučina. Přehradní hráz byla dokončena v r. 1957 a zkušební provoz vodního díla zahájen v r. 1958.
Rozhodnutí o stavbě nádrže o větším objemu se za dalších téměř 30 let ukázalo jako velmi prozíravé, a to v souvislosti se zásobením nového závodu na výrobu celulózy Biocel v Paskově, jehož výstavba byla několik let zvažována a definitivně potvrzena až v r.1977. Zásobování celulózky bez žermanické přehrady by bylo těžko řešitelné, protože samotný zdroj vody z nádrže Olešná, která je k celulózce situovaná blíže, by ji nemohl vodou dostatečně zabezpečit.
Údolní nádrž Žermanice je v letních měsících intenzivně rekreačně využívaná a je kolem ní umístěno 15 větších rekreačních středisek a 4 kempy (v Soběšovicích, v Lučině a dva v Domaslavicích). Až na výjimky má i v létě nádrž poměrně solidní kvalitu vody, je na ni provozován sportovní rybolov a její vodní plocha spadá do výkonu rybářského práva ČRS. Těsně pod přehradou existuje objekt rybného hospodářství správce přehrady, jimž se zčásti produkuje násada pro rybí obsádku na ostatních nádržích, které Povodí Odry s.p. spravuje, a zčásti produkuje ryby pro komerční účely.
Z hlediska vodohospodářské bilance jsou přirozené průtokové poměry v Lučině ovlivněny převodem vody z povodí řeky Morávky. Nejvíce je logicky tento vliv patrný v profilu na přítoku do nádrže, pod ní se odběrem vody pro Arcelor Mittal a Biocel Paskov toto navýšení průtoku snižuje (odběr vody pro rybné hospodářství se bilančně neprojeví, protože prakticky beze změny se hned vrací do toku), k profilu ústí se ale změna průtoku opět zvýší v důsledku vypouštění vod z ČOV osmdesátitisícového města Havířov a z Arcelor Mittal. Zbytková znečištění těchto objemově významných vypouštění a znečištění z rozptýlené zástavby v přilehlém území. jsou příčinou určitého zhoršení kvality vody v řece Jinak nikde na ní není zaznamenávám napjatý nebo pasivní bilanční stav.
19/1 Lučina nad Vojkovicemi v místě soutoku se Šprochůvkou (km 32,1 Lučiny – proti vodě)
19/2 Soutok Lučiny (km 31,2) s přivaděčem vody, vedeným do přehrady Žermanice od jezu ve Vyšních Lhotách na Morávce
19/3 Pod soutokem s přivaděčem byla až ke konci vzdutí žermanické přehrady vlastní Lučina upravena v padesátých letech min. stol. do stejné podoby, jako umělé koryto přivaděče (stupeň v km 30,6)
19/4 Údolní nádrž Žermanice na Lučině
19/5 Tři pole bezpečnostního přelivu žermanické přehrady (km 25,0) jsou hrazena pohyblivými segmentovými uzávěry
19/6 Stabilizace dna spádovými stupni pod žermanickou přehradou je provedena na 4 km dlouhém úseku (stupeň v km 23,5); níže pod tím je tok bez úprav
19/7 Rozeklaný přírodní úsek v nivě podél města Havířova (km 16,4 – 19,4) byl vyhlášen chráněným územím pod názvem „Meandry Lučiny“ (km 18,8)
19/8 „Sorela“ je název architektonického stylu z dob socialistického realizmu v padesátých letech 20. století. V něm byla vybudována i nejstarší část 80-ti tisícového města Havířova, situovaného na pravobřežní terase řeky Lučiny
19/9 Přirozený a ničím nedotčený charakter mají i některé dílčí úseky řeky mezi Šenovem a Bartovicemi (km 9,7 – po toku)
19/10 Mezi Ostravou a Havířovem vede přibližně na 10 km délky v souběhu s Lučinou silnice I/11.Je trasována s větším či menším odstupem od řeky (v pozadí), v několika případech si vyžádala kratší přeložky koryta (km 8,2 – proti vodě)
19/11 Úsek podél čistírny odpadních vod hutního komplexu Arcelor – Mittal (km 6,0 – po toku)
19/12 Upravená trať Lučiny na vtoku do Ostravy pod mostem ulice Lihovarské (km 3,5 – po toku)
19/13 Báňské podklady uvádějí, že největšího sumárního poklesu (cca 15 m) za celou dobu dolování v západní části Ostravsko – karvinského revíru bylo dosaženo v prostoru Slezskoostravského hradu (km 0,4 – proti toku)
19/14 Zaústění Lučiny do Ostravice (zprava, směrem po toku) na území města Ostravy