1.2. Geomorfologické poměry

Oblast povodí Odry na území ČR leží na rozhraní systémů Hercynského a Alpsko-Himalájského. Do oblasti povodí zasahují tři provincie -- Česká vysočina, Středoevropská nížina a Západní Karpaty. Středoevropská nížina zasahuje ze severu pouze okrajem oblasti Slezské nížiny, jmenovitě celkem Opavská pahorkatina. Subprovincie Vněkarpatské sníženiny (celky Moravská brána a Ostravská pánev) rozdělují morfologicky povodí na východní a západní část. Západní část tvoří Jesenická oblast s celky Rychlebské hory, Vidnavská nížina, Žulovská pahorkatina, Zlatohorská vrchovina, Hrubý a Nízký Jeseník. Východní část povodí představují celky Podbeskydská pahorkatina, Moravskoslezské Beskydy, Jablunkovské mezihoří, Jablunkovská brána a západní výběžek Slezských Beskyd.

Nejvyšším bodem v povodí je vrchol Pradědu v Hrubém Jeseníku (1492 m n. m.) ležící na hlavním evropském rozvodí. Nejvyšším bodem Západních Karpat v povodí i na území ČR je Lysá hora (1323 m n. m.) v Moravskoslezských Beskydech. Nejnižším bodem je výtok Odry z území ČR (190 m n. m.).

Reliéf oblasti povodí Odry je s ohledem na zastoupení jednotlivých provincií poměrně různorodý a pestrý. Základním rysem reliéfu je rozdíl mezi starší Českou vysočinou na západě a výběžky mladého pásemného pohoří Karpat na východě zvýrazněný systémem depresí mezi nimi. Česká vysočina je zastoupena svým západním hraničním pohořím pozvolně přecházejícím k pruhu sníženin před čelem mladých karpatských pohoří. Reliéf této oblasti má charakter členité hornatiny (tektonicky zmlazené paroviny) s hluboce zaříznutými údolími (Hrubý Jeseník, Rychlebské hory) nebo polygenní paroviny (Nízký Jeseník) rozlámané do soustavy ker. Výrazné tvary fosilního větrání jsou zachovány v žulových oblastech (tzv. ostrovní hory v Žulovské pahorkatině).

V oblasti Karpat vznikal při formování pohoří rovnoměrnými i nerovnoměrnými zdvihy stupňový reliéf podmíněný příkrovovou stavbou podloží.

Horské terény v oblasti vykazují stopy po působení periglaciálního klimatu (kamenná moře, suťové proudy, kary, polygonální půdy). V naprosté většině jde o fosilní jevy, které se dál nevyvíjejí a podléhají erozi.

Ojediněle se vyskytují maloplošné krasové povrchové i podpovrchové jevy (Štramberk, Vrbenská krasová oblast, pásmo Branné) a povrchové projevy neovulkanismu -- zbytky vyhaslých sopek (Velký a Malý Roudný, Uhlířský vrch, Venušina sopka) a jejich vyvrženiny, případně lávové proudy.

Působením kontinentálního zalednění v pleistocénu vznikly tvary reliéfu jako náporové morény (Hlučínsko, Opavsko), mrazové sruby, skalní moře, podhorské náplavové kužely, plošné i kerné sesuvy. Značný vliv na tvářnost reliéfu mělo usazování spraší větry vanoucími převážně od severozápadu. Hlavními liniemi odnosu v periglaciální oblasti byly mělké protáhlé sníženiny zvané úpady (delleny). Jejich vznik souvisí s výskytem dlouhodobě zmrzlé půdy (mocnost permafrostu činila místy více než 100 metrů).

Nejmladšími přírodními reliéfními tvary jsou strže a erozní zářezy. Od 18. století se projevuje záměrný i nechtěný vliv člověka na reliéf (zpomalování, častěji však urychlování erozních jevů a vytváření antropogenních tvarů).

Přílohy

Mapa A 1.2