5.1 Území vyhrazená pro odběr vody pro lidskou spotřebu
Prvním typem chráněného území podle přílohy IV Rámcové směrnice jsou území vyhrazená pro odběr vody pro lidskou spotřebu s odkazem na článek 7. Článek 7 uvádí, že jde o vodní útvary, které jsou využívány pro odběr vody pro lidskou spotřebu poskytující více než 10 m3 vody za den nebo zásobující více než 50 osob (zde existuje rozpor v terminologii mezi článkem 7 a přílohou IV; příloha uvádí, že jde o území vymezená ...). Podobně by měly být do Registru zařazeny i takové útvary, kde se s využitím pro zásobování obyvatel uvažuje v budoucnosti.
Vzhledem k nejasnostem výkladu článku 7 a související přílohy IV není doposud zřejmé, jestli registrovaným typem chráněného území má být vodní útvar a nápravná opatření mají být vázána na celý vodní útvar nebo jde spíše o místo odběru a opatření mají být realizována v jeho ochranném pásmu.
V případě tohoto typu území se dostáváme do určitého rozporu s celkovým pojetím Rámcové směrnice. Klíčové je v tomto případě pojetí jak mají být území vyhrazená pro odběr vody pro lidskou spotřebu vztažena k vymezovaným vodním útvarům. Způsob vymezování vodních útvarů v České republice má určitá pravidla, která mimo jiné zaručují, že celkový počet vodních útvarů na území ČR nepřesáhne určitou mez. V praxi to znamená že konečný počet vodních útvarů je omezen možnostmi jednotlivé vodní útvary vyhodnocovat z pohledu environmentálních cílů, nalézt pro skupiny útvarů společné typy (pro povrchové vody), útvary monitorovat a podávat za každý vodní útvar zprávu o jeho stavu.
V případě chráněného území -- odběrů vody a jeho vazby na vodní útvary mohou nastat dvě krajní situace. První vychází z toho, že za základní jednotky budeme považovat vodní útvary tak, jak byly vymezeny a přiřadíme k nim z evidence odběrů odpovídající data/lokality. Druhá krajní varianta vychází z toho, že bychom ke každému odběru vody (objektu), který splňuje kritérium odebíraného množství 10 m3 za den a více, vymezili samostatný vodní útvar bez ohledu na způsob výchozího vymezení vodních útvarů. Podívejme se nyní na výhody a nevýhody obou řešení.
V případě první varianty je výhodou, že zachováváme vymezení vodních útvarů a teprve k nim vztahujeme údaje z objektů, z nichž je odebírána voda používaná pro zásobování obyvatel. Původní útvary nedělíme ani nevytváříme nové. Tato na první pohled zjevná výhoda se rychle vytratí, pokud začneme k jednotlivým předem vymezeným útvarům vztahovat data o odběrech. Problémem je, že mají být do Registru zařazeny všechny vodní útvary, ze kterých je odebíráno více než 10 m3 za den. V takovém případě ale musíme mít vyčerpávající evidenci o všech realizovaných odběrech vody v oblasti povodí (i menších než 10 m3 za den), protože odběry za jeden vodní útvar se v tomto případě mohou sčítat. Představa, že budeme mít vyčerpávající evidenci o všech odběrech na území ČR je nereálná, protože už v současné situaci správci povodí podle zákona č. 254/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů (vodní zákon) sbírají a evidují jen odběry v množství nad 6000 m3 za rok, tedy asi 16,5 m3 za den. Druhou nevýhodou je rozdílné pojetí environmentálních cílů pro vodní útvary a chráněná území. Rámcová směrnice říká, že vodní útvar má splnit environmentální cíle, které se stanoví podle kategorií a typů útvarů. V případě, že se ve vodním útvaru vyskytne chráněné území, měl by vodní útvar splnit i cíle stanovené pro daný typ chráněného území. V případě povrchových vod, kde je množství odběrů relativně malé, by ztotožnění chráněného území s vodním útvarem až na výjimky nemuselo být problém. V případě odběrů podzemní vody, kterých je řádově více než odběrů z povrchových vod, by nastala situace, že všechny vymezené vodní útvary na území ČR by kromě vlastních environmentálních cílů musely splnit i mnohem přísnější požadavky na jakost vody používané pro lidskou spotřebu. Je totiž málo pravděpodobné, že by se na území ČR vyskytl nějaký vodní útvar podzemní vody, ze kterého by se v součtu neodebíralo více než 10 m3 za den nebo ze kterého by bylo zásobováno méně než 50 osob.
Při aplikaci druhé varianty, kdy bychom každému objektu nebo odběru s denním odebíraným množstvím větším než 10 m3 vymezili vlastní vodní útvar, narážíme na následující úskalí. Množství vodních útvarů, zejména v případě podzemních vod, by se neúměrně zvýšilo. Vymezování vodních útvarů by již v řadě případů nerespektovalo přirozené hranice hydrologické a hydrogeologické -- vymezení bylo by umělé.
Vedle těchto problémů s prostorovým vymezením by vyvstal i problém s evidencí odběrů, zejména v případě podzemních vod. Ty jsou často evidovány jako množina objektů, za které je vykazováno jedno číslo o odebíraném množství. Často však jde o pestrou skupinu různých objektů (vrtů, studní, zářezů, pramenních jímek, štol apod.), které mohou odebírat vodu z velmi odlišných kolektorů nebo dokonce z odlišných vodních útvarů. V takovém případě by pak bylo velmi těžké určit z jakého útvaru je příslušné množství vody odebíráno.
Jak je vidět, ani jedna z krajních variant není příliš optimální. Proto byl pro naplnění Registru pro etapu do konce roku 2004 použit alternativní přístup, který současně umožňuje dobrou evidenci primárních údajů o odběrech povrchových a podzemních vod a přitom nebrání vztáhnout údaje v budoucnu na jakkoli vymezené vodní útvary.
Konkrétní naplnění této kategorie chráněného území v Registru v podmínkách České republiky vychází z co nejpřesnější evidence jednotlivých odběrů (v budoucnu i jednotlivých objektů), ze kterých je realizován odběr povrchové nebo podzemní vody využívané pro lidskou spotřebu. Množstevní hranicí pro odebírané množství a jednotlivý odběr je 10 m3 za den. Referenčním rokem pro zařazení odběru do Registru je rok 2003. Minimálně do konce roku 2004 budou v Registru vedeny samostatně odběry s lokalizací a dalšími potřebnými informacemi a podle vývoje vymezování vodních útvarů i celkového pojetí směrnice budou buď nasčítány za jednotlivé vodní útvary nebo vedeny spolu s odkazy na příslušná ochranná pásma nezávisle na vodních útvarech jako autonomní objekty. Environmentální cíle by se pak vztahovaly pouze na daný odběr nebo objekt a opatření by byla realizována pouze v ochranném pásmu vodního zdroje, nikoli v celém povodí vodního útvaru nebo celé hydrogeologické struktuře.
Podle současně platné české legislativy jsou odběry povrchových a podzemních vod povolovány podle zákona č. 254/2001 Sb. v platném znění místně příslušným vodoprávním úřadem na dobu určitou. Příslušní správci povodí mají povinnost podle stejného zákona a souvisejících vyhlášek 431/2001 Sb. (o vodní bilanci) a 391/2004 Sb. (o evidenci stavu vod) shromažďovat a ukládat do informačního systému veřejné správy příslušné údaje o odběrech.
Vedle odběrů, které jsou řádně povoleny a provozovány, vyžaduje Rámcová směrnice, aby byly do Registru zařazeny i vodní útvary/oblasti, kde se s odběrem vody počítá v budoucnu. V tomto případě by měly být zdrojem dat zejména evidence zdrojů povrchových a podzemních vod, u kterých se předpokládá jejich využití jako zdroje pitné vody evidované správci povodí podle vyhlášky 391/2004 Sb. (§ 21 odst. 2 a § 22 odst. 2). Dalším zdrojem dat by měly být i plány rozvoje vodovodů a kanalizací území kraje podle zákona č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Zpracování a schvalování plánů rozvoje mají na starosti kraje v samostatné působnosti pro celé své území nebo jeho část. V § 4 odstavci 1 zákona se mimo jiné uvádí, že "Plán rozvoje vodovodů a kanalizací obsahuje koncepci řešení zásobování pitnou vodou, včetně vymezení zdrojů povrchových a podzemních vod, uvažovaných pro účely úpravy na pitnou vodu, ...".
Naplnění obou výše zmíněných zdrojů dat je však pozdější než požadované naplnění Registru chráněných území do konce roku 2004. V případě evidence vedené správci povodí jsou údaje ukládány do informačního systému až po schválení plánů oblastí povodí a v případě rozvojových plánů vodovodů a kanalizací je termín stanoven na konec roku 2004. Z tohoto důvodu nemohou být do Registru chráněných území do konce roku 2004 zařazena žádná území, ze kterých by v budoucnu mohl být realizován odběr vody pro úpravu na pitnou vodu.
V oblasti povodí Odry spravuje evidenci odběrů povrchových a podzemních vod, na které se vztahuje ohlašovací povinnost pro vodní bilanci (nad 6000 m3 za rok nebo 500 m3 za kalendářní měsíc) státní podnik Povodí Odry. Pro potřeby Registru chráněných území předal státní podnik Povodí Odry Výzkumnému ústavu vodohospodářskému T. G. Masaryka údaje o odběrech povrchových a podzemních vod využívaných pro zásobování obyvatel pitnou vodou (klasifikace provozovatele podle oborové klasifikace ekonomických činností dle ČSÚ). Rozsah předaných dat odpovídá stavu, který byl k 30.6.2004 evidován v jeho informačním systému. Pro geografickou lokalizaci odběrů povrchových i podzemních vod byly použity údaje vedené v informačním systému HEIS VÚV T.G.M. Popisné údaje a údaje o množství odebrané vody v letech 2002 a 2003 byly připojeny ke geografické vrstvě odběrů.
V oblasti povodí Odry je k referenčnímu roku 2003 evidováno celkem 128 odběrů povrchových a podzemních vod určených pro lidskou spotřebu. Z toho připadá 12 odběrů na povrchové vody a 116 odběrů na vody podzemní. Z 12 odběrů povrchových vod žádný neodebírá méně než 100 m3 vody za den, šest odběrů odebírá vodu v rozsahu 100-1000 m3 za den a šest odběrů čerpá více než 1000 m3 vody za den. V případě podzemních vod je v první kategorii odběrů do 100 m3 vody za den 45 odběrů, v kategorii od 100 do 1000 m3 vody za den 60 odběrů a v nevyšší kategorii nad 1000 m3 vody za den je evidováno 11 odběrů. Umístění odběrů povrchových a podzemních vod určených pro lidskou spotřebu v oblasti povodí Odry je patrné z mapy G11a. Pro přehlednost mapy jsou popisky zobrazeny u všech odběrů kategorie nad 1000 m3 za den a výběrově u kategorie od 100 do 1000 m3 za den. Pro nejmenší kategorii jsou zobrazena jen místa odběru bez popisu.
Přílohy
Mapa G11a - Území vyhrazená pro odběr vody pro lidskou spotřebu