Stonávka pramení jihovýchodně od vrcholu Čupel v nadmořské výšce 700 m, celková délka toku činí 33,215 km, povodí má plochu 131,3 km². Stonávka  ústí zleva do Olše u Karviné v nadmořské výšce 220 m, průměrný průtok u ústí činí 1,47 m³.s^-1. Horní část povodí leží v oblasti velmi vodné, střední část v oblasti dosti vodné, dolní část v oblasti středně vodné, retenční schopnost je malá, průtok silně rozkolísaný, koeficient odtoku je v horní části povodí vysoký, ve střední a v dolní části dosti vysoký. Mapován byl celý tok od  pramene k ústí v délce 32,215 km, s výjimkou břehů údolní nádrže Těrlicko. Nádrž Těrlicko je vybudována v ř. km 12,350-17,700, má plochu 267,7 ha a celkový objem 27,7 mil. m³, maximální hladina leží v nadmořské výšce 277,80 m,  průměrný roční průtok činí 1,14 m³.s^-1.  

Pramenná část povodí Stonávky leží v členitém hornatinném reliéfu Ropické rozsochy, tvořeném flyšovým souvrstvím godulských vrstev. V erozně denudačním reliéfu se vyskytují sečné plošiny, tvrdoše, strukturní terasy, mrazové sruby, balvanové proudy a sesuvy. Převládajícím půdním typem jsou silně kyselé typické kambizemě, ve vyšších polohách převládají rezivé podzoly kambizemní, označované též jako kryptopodzoly. Půdy jsou velmi silně ohrožené erozí, intenzita potenciální eroze půdy proudící vodou leží v intervalu 5,01-10,00 mm za rok. Klimaticky se jedná o chladné klimatické oblasti CH6 a CH7, vyznačující se relativně vysokými srážkami (průměrný úhrn 1000-1200 mm ročně) a průměrnými ročními teplotami 5-6⁰ C.

Střední část povodí náleží do Podbeskydské pahorkatiny. Nejprve protéká Stonávka plochým reliéfem Ropické plošiny, posléze přechází do členitějšího reliéfu Těšínské pahorkatiny. Geologické podloží tvoří flyšové jíly, jílovce a pískovce  ždánicko-podslezského a slezského příkrovu, překryté často kvartérními sedimenty, především sprašovými hlínami, v Těšínské pahorkatině též glacigenními a glacilakustrinními sedimenty sálského zalednění. Mozaika půdních typů je determinována geologickým podložím a hydrologickými podmínkami. V nivě se střídají fluvizemě a fluvizemě glejové, na sprašových hlínách luvizemě pseudoglejové a pseudogleje luvizemní, na flyšovém podloží převládají kambizemě typické a kambizemě pseudoglejové. Klimaticky se jedná o mírně teplou oblast MT10, průměrné roční teploty se pohybují mezi 7-8⁰ C, průměrné roční srážky činí 800-1000 mm.

Na dolním toku přechází Stonávka do Ostravské pánve. Protéká Havířovskou plošinou s reliéfem ploché pahorkatiny, tvořené souvrstvím sedimentů ledovcovo-říčního a říčního původu s překryvy sprašových hlín. V povodí převažují luvizemě pseudoglejové a pseudogleje luvizemní, v nivě glejové půdy. V posledním úseku protéká Stonávka  rovinou Ostravské nivy, tvořenou souvrstvím pleistocenních štěrkopísků a holocenních písčito-hlinitých nánosů, na nichž vznikly typické a glejové fluvizemě.  Klimaticky se jedná o mírně teplou oblast MT10, průměrné roční teploty se pohybují mezi 8-9⁰ C, průměrné roční srážky činí 700-800 mm.

Biogeograficky náleží pramenná část povodí Stonávky do Beskydského biogeografického regionu, který je součástí Západokarpatské biogeografické podprovincie. Z hlediska regionálně fytogeografického členění se jedná o fytogeografický o Karpatské oreofytikum. V této části povodí převládají geobiocenózy 5. jedlo-bukového vegetačního stupně. Geobiocenózy 4. bukového vegetačního stupně Stonávka 4 se vyskytují pouze v dolních částech svahů. Z trofických řad a meziřad převládají mezotrofní řada B a oligotrofně-mezotrofní meziřada AB. Střední část povodí je součástí Podbeskydského bioregionu, leží v kontaktní zóně Západokarpatské a Polonské biogeografické podprovincie. Převládá zde 3. dubo-bukový vegetační stupeň, mezotrofní řada B a 4. zamokřená hydrická řada. Dolní část povodí náleží do  Ostravského a posléze Pooderského bioregionu z Polonské biogeografické podprovincie, 3. vegetační stupeň Stonávka 3 je zastoupen dubo-jehličnatou variantou, typicky se vyvíjející v podmínkách podmáčených půd rozlehlých pánví se specifickým mezoklimatem.

V pramenném úseku  (ř. km 31,7 – 33,215) protéká Stonávka úzkým zaříznutým údolním dnem tvaru V, typickým pro karpatské bystřiny. Příbřežní pásmo tvoří kontaktní skupiny typů geobiocénů  bází přilehlých svahů, náležejících do 4. bukového vegetačního stupně. Zhruba na 31,7 ř. km se začíná údolní dno rozšiřovat, vytváří se úzká  akumulační niva, kde  převažují javoro-jasanové olšiny vyššího stupně (Fraxini-alneta aceris superiora), méně se vyskytují vlhčí jasanové olšiny vyššího stupně (Fraxini-alneta superiora). Potoční niva se dále postupně rozšiřuje, v oblasti ř. km 31,2800 přecházejí biocenózy do 3. dubo-bukového vegetačního stupně.  V potoční nivě Stonávky se vyskytují javoro-jasanové olšiny nižšího stupně (Fraxini-alneta aceris inferiora) a  vlhčí jasanové olšiny nižšího stupně (Fraxini-alneta inferiora). Dosti časté jsou roztroušené fragmenty geobiocenóz vývojových stádií vrbin vrby křehké nižšího stupně (Saliceta fragilis inferiora) na štěrkových náplavech. Pod nádrží Těrlicko v příbřežní zóně výrazně převažují relativně sušší javoro-jasanové olšiny nižšího stupně (Fraxini-alneta aceris inferiora). Pod Albrechticemi, na ř. km 9,100 dochází k plynulému přechodu nivních společenstev do skupin typů geobiocénů širokých říčních niv. Převažují relativně nejsušší habro-jilmové jaseniny vyššího stupně (Ulmi-fraxineta carpini superiora), v některých úsecích zaujímají větší plochy i vlhčí dubové jaseniny vyššího stupně (Querci roboris fraxineta superiora), pouze ostrůvkovitě se vyskytují nejvlhčí olšové vrbiny vyššího stupně (Alni-glutinosae saliceta superiora) a vývojová stádia vrbin vrby křehké nižšího stupně (Saliceta fragilis inferiora) na štěrkových náplavech.

Pouze v pramenném úseku protéká Stonávka typickou lesní krajinou Moravskoslezských Beskyd. Další úseky jsou ovlivněny  nejprve nesouvislou venkovskou zástavbou obce Hůra a posléze souvislejší zástavbou Komorní Lhotky. V tomto úseku je povodí součástí Chráněné krajinné oblasti Beskydy. V dalším úseku až po údolní nádrž Těrlicko protéká Stonávka zemědělsko-lesní krajinou s mozaikou polí, travních porostů, silně fragmentovaných zbytků lesů  s rozptýlenou venkovskou zástavbou. Dolní tok leží v antropicky silně ovlivněné urbanizované průmyslově-sídelní krajině Karvinska, výrazně ovlivněné poklesy půdy v důsledku poddolování. V tomto úseku je koryto napřímené, břehy prudce svažité až kolmé, místy je tok kanalizovaný, břeh tvoří betonová nebo kamenná zeď. Před ústím je příbřežní pásmo Stonávky tvořeno průmyslovými navážkami (ř. km 0,40 – 2,70). V příbřežním pásmu  se  vyskytují invazní neofyty netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), křídlatka (Reynoutria sp.) a zlatobýl kanadský (Solidago canadense), nejhojněji v urbanizované krajině.  

Koridorový efekt Stonávky v urbanizované průmyslové  krajině dokumentuje výskyt bobra evropského (ř. km 1,25). Nejrozsáhlejším ekologicky významným segmentem krajiny je úsek ř. km 6,20 -9,10 s přirozeně meandrujícím tokem a charakteristickou mozaikou přírodě blízkých společenstev různých skupin typů geobiocénů. Vyhlášení za zvláště chráněné území zasluhuje  unikátní les s dominantní vrbou lýkovcovou (Salix daphnoides) na ploše 1 ha, objevený na pravém břehu Stonávky (ř. km 20,25-20,55). Jedná se o nejrozsáhlejší dosud zjištěný porost tohoto druhu v ČR s neobyčejným významem pro ochranu genofondu vrby lýkovcové na západním okraji jejího středoevropského areálu.

Mapy TPE s vkreslenými typy geobiocénů doprovodné vegetace

Levý břeh:

ř. km 6,50 – 9,10; EVSK - Řeka přirozeně meandruje, zachovaly se zbytku lužních porostů se slepým ramenem a sítí drobných přítoků. Hnízdiště ledňáček říční (Alcedo atthis).

Pravý břeh:

úsek č. 5; EVSK - Přirozeně meandrující tok v široké říční nivě s poměrně bohatou mozaikou STG a jim příslušných druhů dřevin i podrostu. Biotop ledňáčka. Nebezpečí je v šíření invazního druhu Reynoutria japonica (křídlatka japonská), který se zde už na několika místech vyskytuje. Na nesečených loukách se objevují ruderální druhy Solidago canadensis (zlatobýl kanadský) a Artemisia vulgaris (pelyněk černobýl). (Možno přiřadit i úsek č. 6).

úsek č. 7; úsek je vzhledem k širokému a druhově bohatému břehovému porostu možno i přes úpravy koryta považovat za EVSK. 

ř. km 20,25 – 20,55; lesní porost s hojnou až dominantní vrba lýkovcová (Salix daphnoides) v hlavní úrovni. Jedná se o stromy s průměrem 20-30 cm a výškou okolo 15 m. Porost o ploše přes 1 ha je zcela unikátní, pokud se jedná o přirozeně vzniklé společenstvo, doporučuji vyhlásit jako genovou základnu. Významný krajinný prvek.

Levý břeh:

ř. km 4,15; dub letní (Quercus robur), o 130 cm, v cca 30 m

ř. km 6,10; dub letní (Quercus robur ), o 120 cm, v cca 30 m, dub letní, (Quercus robur) o 100 cm, v cca 30 m

ř. km 6,50; dub letní (Quercus robur), o 120 cm, v cca 30 m

ř. km 6,70; dub letní (Quercus robur), o 100 cm, v cca 30 m, dub letní (Quercus robur) o 100 cm, v cca 30 m, dub letní (Quercus robur), o 120 cm, v cca 30 m 

ř. km 10,50; vrba křehká (Salix fragilis), skupina 7 kmenů, nejsilnější má o 80 cm, v cca 30 m

ř. km 20,60; vrba lýkovcová (Salix daphnoides), vícekmenná, o kmenů 60-90 cm, v  15 m.

úsek č. 16; těsně na konci úseku silný jedinec vrba křehká (Salix fragilis)

ř. km 29,80 - 90; dva silní jedinci jasanů ztepilých (Fraxinus excelsior)

Pravý břeh:

ř. km 3,27; významný jedinec topol euroamerický (Populus x canadensis) průměr 1,5m, v 28m, v nasazení koruny 2,5m, ojedinělé proschlé větve v koruně

ř. km 19,18; statná vrba lýkovcová (Salix daphnoides), o  190 cm, v  12 m

ř. km 20,47; dvě statné vrby lýkovcové (Salix daphnoides)  o  130 cm, v 15 m

ř. km 21,60; statná vrba lýkovcová (Salix daphnoides)

ř. km 22,55; snad bříza tmavá (Betula obscura)

úsek č.12; v úseku silné exempláře vrba křehká (Salix fragilis)

úsek č.14; těsně před koncem úseku jeden silný jedinec jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior)

ř. km 30,00; mohutný jasan ztepilý (Fraxinus excelsior)