Co do územního vymezení je Česká republika podle vodního zákona rozdělena na tři mezinárodní oblasti povodí – Labe, Odry a Dunaje – a na deset dílčích povodí . Na dílčí povodí:
• Horního a Středního Labe,
• Horní Vltavy,
• Berounky
• Dolní Vltavy
• Ohře, Dolního Labe a ostatních přítoků Labe
• Horní Odry
• Lužické Nisy a ostatních přítoků Odry
• Moravy a přítoků Váhu,
• Dyje
• ostatních přítoků Dunaje
Dílčí povodí Horní Odry, jehož vybrané toky jsou předmětem atlasu, představuje horní část tzv. mezinárodního povodí Odry (úmoří Baltského moře), kde pramení i hlavní tok této oblasti, řeka Odra. Na území České republiky vlastní povodí Odry zaujímá 7217 km2 z celkové plochy 118 861 km2 vztažené až k ústí do Baltického moře. Z ní připadá k Polské republice 106 057 km2 a k Spolkové republice Německo 5 587 km2. České části povodí, spravované státním podnikem Povodí Odry, přináleží 6 252 km2, zbývající rozloha do 7217 km2 se nachází v severních a východních Čechách a je ve správě státních podniků Labe a Ohře
Na území severní Moravy a Slezska je dílčí povodí Horní Odry protáhlého tvaru ve směru od severozápadu k jihovýchodu. Největší její rozměr ve směru sever - jih činí přibližně 62 km, ve směru východ - západ 174 km. Na jihozápadě sousedí podél rozvodnice Baltského a Černého moře s povodím Moravy a s povodím Váhu, na severovýchodě sousedí s polskou částí povodí horní Odry a s povodím Visly. Na území Polské republiky Odra vtéká v profilu svého soutoku s Olší pod Bohumínem. Některé části dílčího povodí Horní Odry gravitují do Odry na území Polska mimo závěrný profil Bohumína. Z toků, které byly zahrnuty do atlasu, jsou to řeky Osoblaha a Bělá a Vidnavkou, tvořící přítoky Kladské Nisy.
Geografické poměry povodí Horní Odry jsou dány situováním mezi horskými masivy Hrubého Jeseníku a Beskyd a současně otevřením k severu do Slezské nížiny. Odra pramení v Oderských vrších ve výšce 633 m n. m. a opouští území republiky v nejnižším bodě na kótě přibližně 190 m n. m. Na jihozápadní rozvodnici, která je současně hlavním evropským rozvodím Dunaje a Odry, dosahují výšky terénu v oblasti Hrubého Jeseníku až 1491 m n. m. (Praděd) a v oblasti Beskyd 1323 m n. m (Lysá hora). Největší svislá odlehlost terénu v povodí tak činí bezmála 1300 m. Celkově se tedy jedná o území se značnou reliéfovou energií, kupříkladu výškový rozdíl v povodí Ostravice mezi nejvyšším a nejnižším bodem tohoto povodí činí 1125 m. Přes 80 % plochy povodí dosahuje nadmořských výšek mezi 200 a 600 m n. m, na méně než 5 % území pak přesahuje výška terénu 800 m n. m.
Geologické poměry v povodí odpovídají umístění na rozhraní systémů hercynského a alpinského. Z geologického hlediska do oblasti povodí zasahují tři provincie – Česká vysočina, Středoevropská nížina a Západní Karpaty. Středoevropská nížina zasahuje ze severu pouze okrajem oblasti Slezské nížiny, jejíž celky Moravská brána a Ostravská pánev rozdělují morfologicky povodí na východní a západní část. Západní část tvoří Jesenická oblast, východní část povodí představuje oblast Beskydská. Reliéf povodí Horní Odry je poměrně různorodý a pestrý. Jeho základním rysem je rozdíl mezi horninově stabilnějším starším Českým masivem na západě a výběžky mladšího pásemného pohoří Karpat na východě. Český masiv je zastoupen svým západním hraničním pohořím pozvolně přecházejícím k pruhu sníženin před čelem mladých karpatských pohoří. Geologickou zajímavostí Jesenické oblasti je vznik hlubokých zlomů v zemské kůře, doprovázených sopečnou činností, která se výrazněji projevila ve starších čtvrtohorách v Nízkém Jeseníku. Dokladem toho jsou vyhaslé sopky na Bruntálsku - Uhlířský vrch, Venušina sopka, Velký a Malý Roudný.
Karpaty jsou geologicky součástí rozsáhlé soustavy mladších pásem pohoří, vznikajících v několika fázích alpínského vrásnění. Karpatská soustava se člení na několik pásem, z nichž na popisované území povodí Odry zasahuje pouze pásmo vnější, tzv. flyšové. Pod pojmem flyš se v geologii rozumí mnohonásobné rytmické střídání vrstev, v našem případě jílovců a pískovců, což je provázeno výrazně nižší odolností vzhledem k vodní erozi a tím odlišnosti toků co do jejich směrové a výškové stability. Z geologických souvislostí tak celkově vyplývá, že jesenická a beskydská část povodí mají odlišný charakter říční sítě. Sklon beskydské sítě je zhruba dvojnásobný proti tokům jesenickým a tato okolnost se projevuje i svými účinky při povodních.
Hydrologické poměry jako celek jsou dány klimaticky, konfigurací sítě toků v povodí a srážkovými poměry, jaké se v povodí nacházejí. Průměrná dlouhodobá roční teplota vzduchu v oblasti je 7,1 °C, nejchladnějším měsícem je leden (–3,1 °C), nejteplejším červenec (16,3 °C). Průměrný dlouhodobý úhrn srážek zde činí přibližně 820 mm, na celou oblast povodí dopadá ročně v průměru přes 5,1 mld. m3 srážek. Maximálního úhrnu (1390 mm) je dosahováno na stanici Lysá hora, minimálního (557 mm) v oblasti dešťového stínu na Opavsku (Litultovice). Srážkově nejbohatší je v průměru měsíc červen (114 mm), nejchudší je leden (44 mm). Celkově Beskydy náleží ke srážkově nejexponovanějším oblastem ČR a zároveň jde o území s největší hustotou toků. Do prostoru Ostravské pánve, jejíž osu řeka Odra na spodním konci povodí vytváří, se vějířovitě stékají její tři nejvýznamnější přítoky. Z jesenické strany to je řeka Opava, z beskydské Ostravice a Olše. Nad soutokem s Olší, tzn. těsně nad místem, odkud spolu obě řeky z území ČR odtékají, má Odra dlouhodobý průměrný průtok 49 m3/s a průměrný průtok Odry pod Olší dosahuje téměř 63 m3/s. Z ročního srážkového úhrnu 820 mm v průměru odteče přibližně asi 300 mm, takže průměrný odtokový součinitel tak činí 0,35. Vztáhneme-li součinitel odtoku i k hlavním přítokům, tak nejnižší jej má řeka Opava – 0,3, mnohem vyšší je na beskydské straně – u Ostravice 0,5 a u Olše 0,4.
Z nejvýznamnějších přítoků Odry je nutno jmenovat řeku Opavu, která hydrologicky je s hlavní Odrou srovnatelná. Plochou povodí i délkou toku (2 089 km2 a 122 km) je nad místem, kde se obě stékají, proti Odře (1 616 km2 a 111 km) Opava vlastně mírně větší. Významnými přítoky Opavy jsou Moravice (povodí 901 km2) a Opavice (195 km2), která zleva ústí v Krnově. Z beskydské strany má nejvýraznější hydrologický vliv řeka Ostravice (827 km2) s hlavními pravostrannými přítoky Morávkou (148 km2) a Lučinou (197 km2) a levostrannou Olešnou (59 km2). Řeka Olše (1107 km2), ústící do Odry v místě, kde opouští území ČR, je další významný beskydský tok, pramen má v Polsku. Z větších přítoků Olše, které jsou součástí atlasu, je nutno jmenovat levobřežní Lomnou (71 km2) a Stonávku (118 km2), zprava pak přítok Petrůvku (153 km2).
Pokud jde o průběh povodní, tak po této stránce problematičtější se jeví beskydská část toků, která navíc se vyznačuje největší rozkolísaností průtoků. Na tocích v české kotlině se rozkolísanost – poměr nejmenšího a největšího průtoku – pohybuje na středních tocích v rozmezí 1:200 až 500, v beskydských povodích Ostravice a Olše je to kolem 1:2000, na Morávce dokonce až 1:4000 a extrém, 1:6 000, se vyskytuje na horním toku Ostravice.
Velmi výrazný vliv na hydrologický režim toků má existence údolních nádrží, situovaných výše v jejich povodí, a způsob hospodaření vodou. Jedná se o nádrže Slezská Harta a Kružberk na Moravici, Šance na Ostravici, Morávka na Morávce, Olešná na Olešné, Žermanice na Lučině a Těrlicko na Stonávce. Dohromady mají celkový objem 385,5 mil. m3 (plochu zátopy celkem 2282 ha) a tvoří základ struktury vodohospodářské soustavy povodí Odry. Jimi řízený vodní režim zajišťuje požadavky uživatelů na zásobení vodou, zajišťuje stabilní úroveň průtoků pod nádržemi v době sucha a přispívá k povodňové ochraně území podél níže situovaných vodních toků. Zmiňovaná rozkolísanost průtoků v tocích platila především pro stav před výstavbou těchto údolních nádrží, což se po jejich výstavbě v 2. polovině 20. století výrazně změnilo. Za nízkých průtoků stav vody v tocích ovlivňuje skutečnost, že jsou pod přehradami garantovány minimální a ekologicky nezbytné průtoky, a to i přes to, že potřebná množství vody pro uživatele se odvádějí z podstatné části mimo říční síť, a do toků se postupně vracejí až po jejich využití ve spotřebištích. Níže po vodě jsou tak po kvantitativní stránce proti přirozenému stavu určitým nadlepšením průtoku, to napříkl. v konkrétním roce 2010 se v závěrném profilu Odry v Bohumíně se projevilo hodnotou okolo 0,8 m3/s. Vodohospodářská soustava povodí Odry garantuje jako celek s téměř stoprocentní zabezpečeností celkový odběr vody kolem 7,2 m3/s a mimo garanci minimálních průtoků v tocích pokrývá potřeby jak pro vodárenské účely, tak pro zásobení průmyslu
Analogicky se projevuje i vliv retenčních účinků údolních nádrží za povodní. Z celkového objemu všech údolních nádrží v povodí (385,5 mil. m3) činí retenční objem k zachycování povodní přibližně 18 % (69,3 mil. m3), což má příznivý snižovací účinek na kulminační hodnoty povodňových průtoků. Retenční vliv nádrží se logicky nejvíce projevuje v přehradních profilech a těsně pod nimi a vlivem nárůstu neovládaného podpovodí níže po toku postupně klesá. V hraničním profilu Odry v Bohumíně sumární efekt všech údolních nádrží v povodí činí při stoleté vodě (Q100) necelých 15 % této kulminační hodnoty (přirozený 1807 m3/s, ovlivněný 1550 m3/s). Na Olši vzhledem k nízkému podílu ovlivnění nádrží Těrlicko na Stonávce (ovládá jen asi 7 % celého povodí Olše) k soutoku s Odrou retenční účinek prakticky mizí.
Plošné uspořádání povodí Horní Odry a jeho struktura má z širšího hlediska rovněž vliv na stav toků, odtokové poměry v nich, a nazírání na jejich fungování co by součásti krajiny. Sídelní struktura vyplývá z příslušnosti ke dvěma krajům, do nichž povodí zasahuje. Je to ke kraji Moravskoslezskému a kraji Olomouckému. Do Moravskoslezského kraje spadá svou převažující částí rozlohy cca 5550 km2, což je z 89 % plochy území z celkové plochy (6252 km2), a zasahuje zde do správních obvodů 22 obcí s rozšířenou působností. Do Olomouckého to je rozlohou 702 km2 se 4 obcemi s rozšířenou působností (včetně vojenského újezdu Libavá). Celkový počet obyvatel v oblasti činí 1,29 mil., střední hustota osídlení 212 obyvatel na 1 km2 (výrazně více než celostátní průměr 130 obyvatel na 1 km2). Největším městem je Ostrava s 310 tis. obyvateli, následují Havířov (81 tis. obyv.), Karviná (64 tis.), Frýdek - Místek (60 tis.), Opava (59 tis.), atd. (údaje k r. 2005). Nejhustěji osídlená je východní a severovýchodní část povodí - Ostravsko a Karvinsko, nejméně horské oblasti Jeseníků a Beskyd. Průmysl se nachází zejména v severovýchodní části oblasti, a to buď přímo ve velkých městech, nebo v jejich bezprostředním okolí. Mezi největší podniky patří TŘINECKÉ ŽELEZÁRNY, a.s. a Arcelor Mittal Ostrava, a.s., (oba nad 10 000 zaměstnanců), dále OKD a.s., VÍTKOVICE HOLDING a.s., ŽDB group a.s. v Bohumíně. Důležitým odvětvím je dobývání energetických surovin s těžbou uhlí, a dále výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody, a stavebnictví. Výrobu elektřiny v povodí Horní Odry zajišťují především tepelné elektrárny, vodní elektrárny na vodních nádržích a na vodních tocích (ve třídě tzv. malých vodních elektráren – MVE) tvoří jen jeho malou část. Výkon velkokapacitních energetických zdrojů (Elektrárny Třebovice a Dětmarovice) činí 883 MW a MVE na šesti přehradách celkem 9,0 MW. Malých vodních elektráren u jezů, stupňů na tocích a na náhonech je celkem 60, jejich celkový instalovaný výkon je 4,3 MW.
Zemědělská půda v oblasti povodí tvoří 49,51 % plochy povodí, přičemž orná půda je na její 31,57 %. Nejvíce orné půdy je na Opavsku (povodí dolní Opavy) a Novojičínsku (na střední Odře), nejméně na Bruntálsku a Frýdecko-Místecku (horní Opava a Ostravice), tedy v horských a podhorských oblastech. Zde je naopak nejvíce trvalých travních porostů. V rámci oblasti je registrováno celkem 3 755 zemědělských podniků.
Dopravní infrastrukturu charakterizuje hustota komunikačních sítí. Celková délka silnic v povodí je 1 535,7 km (s hustotou 0,21 km/km2), rychlostních komunikací je 28,6 km, komunikací 1. třídy 698,9 km, 2. třídy 808,2 km. Délka železniční sítě činí 664,7 km (hustota železnic 0,09 km/km2)
Pro rekreaci je v celé oblasti povodí k dispozici (2010) celkem asi 600 ubytovacích zařízení, z toho přibližně 300 v hotelích a jim podobných zařízeních, a 281 v ostatních, vše s celkovou kapacitou asi 31 500 lůžek. Rekreace u vody s přímou vazbou na toky nebo nádrže na nich je soustředěná jen na malou část z toho, celkem do 23 koupacích míst, z nichž mezi nejvýznamnějšími jsou přehrady Slezská Harta (3 lokality), Olešná (2), Žermanice (3) a Těrlicko (3), mimo to pak ještě štěrkovna Hlučín.
Rozloha lesů a polopřírodní vegetace činí na 2 480,7 km2, což je 39,69 % z celkové rozlohy povodí. Největší lesnatost je v horských oblastech Jeseníků a Beskyd. Celková lesnatost povodí je nad celostátním průměrem a patří k nejvyšším v ČR. Prostorově je však fragmentace lesů nevyrovnaná, kdy komplexy lesů v části Hrubého a Nízkého Jeseníku i Beskyd kontrastují s méně lesnatými částmi Slezské nížiny. Všeobecně v povodí Horní Odry převažují lesy jehličnaté, které zabírají 1 348,40 km2 půdy, tj. 54,36 % z celkové plochy lesů. Přirozené mokřady se vyskytují jen na ploše 4,9 km2, tj. 0,08 % a vodní plochy na 38,1 km2, tj. 0,61 % plochy povodí.
V povodí Horní Odry se nachází i řada chráněných území ať již z oblasti kulturně-historické (národní kulturní památky, technické památky, městské a vesnické památkové rezervace, atd.), ale i z oblasti území chráněných z hlediska ochrany přírody a ochrany vod. Z oblasti ochrany přírody jsou to chráněné krajinné oblasti (CHKO - Beskydy, Jeseníky, Poodří), národní přírodní památky (NPP) a rezervace, oblasti vymezené pro ochranu stanovišť nebo druhů (včetně území Natura 2000), z oblasti ochrany vod jde o chráněné oblasti jejich přirozené akumulace (tzv. CHOPAV – Beskydy, Jeseníky a Jablunkovsko) a ochranná pásma vodních zdrojů (například vodárenských nádrží pro pitnou vodu Kružberk, Šance a Morávka). U technických památek ve vztahu k tokům se jedná o některé historicky chráněné jezy, náhony, mosty, u plošných území pak o průchod toků městskými a vesnickými rezervacemi nebo sousedství s nimi.
Celková charakteristika vodních toků a jejich vývoje
I pokud se jedná o vlastní toky a jejich koryta je třeba detailnějším popisem připomenout některé společné aspekty, které jejich stav obecněji charakterizují, stejně tak případně i okolnosti, jak se situace na jejich síti v tom kterém směru vyvíjela. Jedním z aspektů, který je dnes velice citlivě vnímán, jsou zásahy do morfologie jejich vlastního koryta, které bylo třeba provést v řadě případů a na podstatné délce těchto toků. Zásahy změnily mnohde jejich přirozený habitus, upravily a regulovaly je, aby tak bylo možno zajistit jejich směrovou a výškovou stabilitu a dostatečnou průtočnost k ochránění okolního území před erozivními účinky a před zaplavováním povodněmi. Původního přirozeného režimu toků se dotklo i zřízení umělých akumulací v povodí v podobě nejdříve rybníků, později údolních nádrží. Ty člověk musel často zřídit, aby se mohl bránit nejen povodňovému "nadbytku" vody, ale i jejímu nedostatku v dlouhých obdobích sucha, případně aby mohl dosáhnout i energetického využití síly vody. V neposlední řadě poměry v korytech toků určuje i kvalita vody, která jimi protéká. Ta civilizačním rozvojem zvláště doznala v průběhu času závažných změn.
Ovlivňování vývoje morfologie koryt vodních toků je všeobecně spojena s celkovým civilizačním procesem. Ten se v prostředí střední Evropy šířil převážně údolními nivami toků. První ze zásahů do koryt toků v povodí Odry byly stabilizační stavby v podobě odháněk, výhonů nebo podélných staveb jako zpravidla srubové, haťové či kombinované konstrukce (s použitím kameniva), které měly fixovat průběh trasy toků, případně zamezit změnám hranic, jež toky vytvářely. Zemské a státní hranice tehdy na dlouhých úsecích tvořily štěrkonosná a směrově nestabilní Ostravice spolu s Odrou a s jejími průtržemi meandrů. Na nich byla zaznamenána snaha zabránit proměnlivosti trasy hraničních toků a tím zabránit narušování pobřežních pozemků. Všeobecně k časté proměnlivosti řečišť docházelo zvláště v méně stabilní beskydské části povodí, což již od středověku často vedlo k majetkoprávním problémům a sporům mezi sousedícími panstvími.
Pokud jde o povodně, historické prameny v českém povodí horní Odry od konce třináctého století do dnešních dnů uvádějí asi 40 případů výskytu povodní velkého rozsahu. Ze starších dob však ale chybí vesměs jakýkoliv alespoň náznak kvantifikace průtoků těchto povodní, starší povodně jsou tak většinou dokumentovány jen slovním popisem bez jakýchkoliv průtokových údajů. První z povodní, u níž byl kulminační průtok na Odře a Ostravici alespoň nějak odhadnut, je až povodeň z r. 1880 v tzv. Markussově zprávě. K serióznější kvantifikaci se dospělo až později po roce 1895, kdy na území tehdejšího Slezska bylo započato s prvním měřením vodních stavů. Nejstarší sledování průtoků je datováno v závěrových stanicích profilů Bohumín na Odře v roce 1895, od roku 1896 je sledován na Odře i profil Svinov a na Opavě profil Děhylov. Prvními povodněmi, jejichž průběh byl tak číselně doložen, byly ty, co se vyskytly v letech 1902 a 1903. V současné době se průtoky v tocích, a tedy i průtoková množství za povodní sledují spoluprací a Českého hydrometeorologického ústavu a státního podniku Povodí Odry celkem na 84 vodoměrných stanicích.
Průběhy povodní v povodí Horní Odry lze povšechně charakterizovat tak, že s nejvýraznějšími a s nejničivějšími následky jsou v převážné většině spojeny povodně z regionálních srážek, které vznikají v důsledku severovýchodní cyklonální situace, v důsledku situování brázdy nízkého tlaku nebo stacionárních cyklon ve střední či východní Evropě. Probíhají většinou při postupu teplotně asymetrických cyklon vedených z Benátského zálivu do prostoru jižního Polska (tzv. klasická dráha Vb). Co do velikosti průtoku, rozsahu a razance jsou jako nejvýznamnější v průběhu 20. století hodnoceny povodně z let 1997, 1903, 1939, 1902 a 1940. Přitom povodně let 1997 a 1903 zasáhly úplně celé povodí Odry, povodeň z roku 1939 nebyla zaznamenána jen v povodí Opavy, povodní v roce 1902 byly zasaženy převážně beskydské toky a v roce 1940 nebyla významněji zasažena Odra s Olší, tu způsobily spíše řeky Opava s Ostravicí. Častými jsou i tzv. povodně přívalové, způsobené termickou konvekcí při orografických návětrných efektech, jako tomu bylo například při poslední situaci v r.2009.
Důvody k rozsáhlejším zásahům do původních tvarů koryt vodních toků tedy vyplývají zejména z výskytu povodní. K regulacím toků v povodí Odry historicky začalo docházet koncem 19. stol. především jako odezva na povodeň r. 1880. Od začátku 20. století práce na tocích postupně přebíral stát zřizováním příslušných fondů a k této problematice se začalo přistupovat více systematicky. Do té doby byl i nedostatek znalostí a podkladů pro projektování hydrotechnických staveb a projektovalo se tehdy spíše podle citu. Rozmach v úpravách toků nastává před první světovou válkou a ty na severní Moravě a v Rakouském Slezsku byly důsledkem již uvedených povodní z let 1902 a 1903. Z těch prvních a nejvýznamnějších je nutno jmenovat úpravy řeky Opavy přes městské trati Krnova a Opavy.
K prvním systematicky pojatým, a v terénu realizovaným patří i regulace horských a podhorských toků v bývalých Sudetech z doby kolem roku 1910. Mezi nimi to byly úpravy řek Osoblahy, Černé, Bílé a Střední Opavy a úpravy na Opavici. Před rokem 1918 byly dále upraveny i další úseky řek Opavy, Ostravice a Olše, intenzivně se provádělo i hrazení bystřin, které se protáhlo na celé meziválečné období, přičemž více to bylo v Beskydech, o něco méně v Jeseníkách.
Rozsáhlý poválečný rozvoj industrializace Ostravska a reakce na předchozí povodně v šedesátých letech 20. století si vynutily soustavnou úpravu do té doby neregulované dolní Odry a výstavbu řady hrází souběžných s toky. Ambice na intenzivnější využití zemědělských pozemků, které ležely v dosahu záplav, si vyžádaly tehdy i úpravy výustních tratí některých menších přítoků do Odry (Ondřejnice, Bílovky, Sedlnice, Luhy). Spolu s tím, co bylo již vybudováno dříve, do poloviny devadesátých let minulého století tak byly z důvodu protipovodňové ochrany i stabilizace území regulovány hlavní toky v kraji na celkové délce přibližně 390 km a proti záplavám bylo celkově vybudováno kolem 80 km inundačních hrází.
Na stav části toků a na jejich odtokové poměry v oblasti doléhají i specifické vlivy, které se v jiné části České republiky prakticky nevyskytují. Jsou to účinky poddolování způsobené hlubinnou těžbou černého uhlí. Ostravsko – karvinská pánev, na niž je těžba uhlí vázána, zaujímá sice plošně jen poměrně její malou plochu s přibližně 300 km2 (dolování dnes se aktivně provozuje jen na asi polovině této rozlohy), postihovala však ty nejvýznamnější toky na jejích dolních, resp. středních tratích. Vliv těžby na povrch se významněji začal projevovat od přelomu 19. a 20. stol., eliminaci jejích účinků bylo nezbytné důsledněji řešit však přibližně až od čtyřicátých let min. století. Vlivy poddolování se na tocích obecně projevují zvyšováním sklonu jejich dna - a tím i erozních vlivů – v protivodní části postižených úseků, a ztrátou průtočné kapacity koryt (úbytkem sklonu) v části dolní. Řešení nepříznivých dopadů těžby na toky si tak vyžadovalo výstavbu spádových stupňů v horních částech, a prohrábky koryt nebo výstavbu hrází či zkapacitnění koryt v dolních částech zaklesávajících říčních tratí. V celém Ostravsko-karvinském revíru činí celková délka těch významnějších vodních toků, které byly vlivy poddolování postiženy, přibližně 115 km. Nejdříve k jejich poddolování došlo v západní, ostravské části, kde jsou uhelné sloje méně mocné a jsou uloženy ve větších hloubkách. Ve východní, karvinské části revíru, kde sloje jsou mohutnější, blíže zemskému povrchu a projevy těžby na povrchu tím mnohem razantnější, se tyto časově začaly projevovat s určitým zpožděním. Právě však zde jsou ale za celou dobu těžby až dodneška registrovány ty největší sumární poklesy. Na Karvinském potoce v Karviné II až 35 m, v ostravské části na Lučině v její výustní trati až 15 m.
Z největších asanačních zásahů do koryt poddolovaných toků, které bylo nutno provést, je třeba uvést sanaci poklesových kotlin na Ostravici ve výustní trati a podél Vítkovických železáren s prohrábkou nepoklesávajícího hřbetu v jejím podélném profilu v místech ohradníku města Ostravy, oboje v padesátých a šedesátých letech minulého století. Zmínit je třeba i soustavnou a téměř 17 km dlouhou úpravu Odry v prostoru mezi Bohumínem a mostem Poslanecké spojky trati ČD nad Ostravou, budovanou v letech 1960 – 1969, jejímž účelem mimo ochranu před povodněmi byla rovněž sanace vlivů důlní činnosti. V Karvinské oblasti se z titulu toho prováděly přeložky Karvinského potoka a některých úseků tzv. Stružek (Orlovské, Rychvaldské, Vrbické). Na hlavním toku na Karvinsku, na řece Olši, resp. na jejím přítoku Stonávce, se případné větší sanační zásahy z titulu vlivů dolování teprve čekají, protože těžiště těžby po uzavření dolů v ostravské západní části revíru se přesouvá tam.
Zásobování vodou je dalším vlivem, který se koryt vodních toků do značné míry týká. Až do začátku 20. století bylo veškeré užívání vod, jde-li o odběry vody, soustředěno v podstatě na nijak nedotčený a přirozeně existující říční systém. Umělým zásahem byly v tu dobu mimo vlastní říční objekty v podobě jezů snad jen dva tři převody vody z jednoho dílčího povodí do druhého (například Hodoňovický náhon a Slezský náhon na Ostravici, převod z Olešnice ve Zl.Horách) a některé náhony v povodí jednoho toku, spojené vesměs s historickými soustavami rybníků, či s mlýny. Odběry vody pro pitné účely byly převážně vázány jen na podzemní zdroje.
Nedostatečné pokrytí potřeb vody a myšlenka výstavby přehrad jako zdrojů pro zásobení vodou je v povodí Odry historicky poprvé vážněji zmiňována na začátku 20. století. Zřízení přehrad bylo tehdy motivováno i požadavky na dosažení povodňové ochrany a opíralo se o zkušenosti z jejich výstavby v Pruském Slezsku a v Čechách. Poprvé jsou tak uváděny lokality možných míst budoucích údolních nádrží v profilech, jako jsou Kružberk, Spálov (na Odře), Morávka, Šance či Istebna (Bukovec na Olši). Významným motivem pro jejich stavbu v tu dobu byl i důvod energetický.
Hlavním smyslem výstavby nádrží, k níž došlo až v 2. polovině 20. stol., nakonec byla potřeba zajištění bezpečného zásobování průmyslu a obyvatelstva vodou. Rostoucí potřeby průmyslu a koncentrace obyvatelstva do měst v průběhu šedesátých a sedmdesátých let si vyžádaly zřízení nových kapacitních zdrojů, z nichž 8 v podobě údolních nádrží leží na tocích zařazených do atlasu toků. Jsou to údolní nádrže Slezská Harta a Kružberk na řece Moravici, Pocheň na Čižině, Šance na Ostravici, Morávka na Morávce, Olešná na Olešné, Žermanice na Lučině a Těrlicko na Stonávce. Byly vybudovány především z důvodu pasivní bilance zdrojů vody, vyvolané potřebami a spotřebami vody jejich uživatelů.
Vztaženo ke korytům toků vedou odběry vod přímo z nádrží k tomu důsledku, že přirozené průtoky v tocích jsou o určitá množství ochuzovány, na zcela jiných, často odlehlých místech, je pak voda zpět – po ztrátě o spotřebu – do toků vracena. Změna přirozených průtoků v síti toků může se tak stát velmi významnou a je předmětem zvýšené pozornosti při hodnocení vodohospodářské kvantitativní bilance. Ta i dnes, kdy po napravení hodnotových cenových a ekonomických vztahů po r. 1989 se nároky na odběrná množství výrazně snížily a profily s pasivní vodohospodářskou bilancí se prakticky v povodí Odry nikde nevyskytují, je každoročně pečlivě šetřena a velikost změny průtoků z titulu užívání vody je významným aspektem, charakterizujícím kvantitativní stav v tocích za nízkých průtoků.
Každá z uvedených údolních nádrží v povodí Horní Odry funguje jako nádrž víceúčelová, protože na každé z nich mimo disponibilní objem zásobní je vyčleněn i její určitý retenční objem pro zachycování povodní. Mimoto nádrže zajišťují i zachování minimálních zůstatkových průtoků v tocích pod nimi, zajišťují účely energetické, rekreační, rybochovné, atd. Se sítí vodních toků, s jejich upravenými, a na patřičnou úroveň kapacitními úseky, a spolu s převody vody či odlehčovacími koryty tak údolní nádrže vytváří jako celek vodohospodářskou soustavu. Způsob zásobovaní vodou pomocí soustavy nádrží v povodí je patrný z přiloženého schématu .
Při charakterizaci toků oblasti povodí je třeba se okrajově zmínit i o splavnění řeky Odry. V jejím celém povodí dosud neexistuje nikde žádný úsek toku, který by byl vnitrozemskou vodní cestou, ač v minulosti byla pro její zřízení vyvíjena řada iniciativ. Zřízení průplavního spojení mezi Odrou a Dunajem nabízí totiž mimo vlastní páteřní tok Odry orografická konfigurace reliéfu povodí se sníženinou Moravské Brány na kótě přibližně 300 m n.m. Jí by bylo možno relativně nejméně náročným způsobem (co do počtu plavebních stupňů) překonat rozmoří Baltického a Černého moře a napojit vodní cestu na sousední Bečvu v povodí Dunaje. Ideou průplavního spojení se naši předchůdci zabývali již od poloviny 17. století (poprvé r. 1653), serioznější projekční návrhy jsou spojeny až se začátkem 20. století a to v souvislosti s vydáním rakouského vodocestného zákona v r. 1901. Zřízením vodní cesty Dunaj – Odra – Labe (D-O-L) se zabývaly i úvahy mezi světovými válkami a vážně i plány v následném období. Naposledy to bylo – alespoň pokud jde o napojení Ostravy na oderskou vodní cestu v Polsku – v polovině sedmdesátých let v souvislosti s uvažovaným transportem nadgabaritních těžkých kusů jaderné energetiky z Vítkovických železáren na místo určení v státech RVHP.
Současný pohled na eventualitu budoucího zřízení vodní cesty je ve střetu především se zájmy ochrany přírody, protože z jejího hlediska by to vedlo k „nezvratným škodám na životním prostředí“. Podle zákona o vnitrozemské plavbě č. 114/1995 Sb. jsou řeky Odra v úseku od Polanky n/Odrou po státní hranici s Polskem a Ostravice pod ústím Lučiny vedeny jako sledované, dopravně významné využitelné vodní cesty. Koridor D – O – L však nebyl vládou ČR uplatněn k zařazení do Programu pro rozvoj transevropské dopravní sítě a jejího společné ho spolufinancování (TEN-T: Transeuropian Transport – Netwoks), přičemž, další zařazení je možné až v r. 2023. Přesto však ministerstvo dopravy ČR avizovalo vyhlášení veřejné zakázky na zpracování studie proveditelnosti koridoru s termínem dokončení 7/2017
Čistota vod v tocích patří rovněž k jedněm z těch klíčových otázek, které se říční sítě, popisované atlasem toků, dotýkají. Znečištění toků bylo přibližně do poloviny 19. stol na území povodí Odry mizivé. V éře vodního kola byla třída čistoty podle dnešních měřítek výtečná, navíc k okysličení vody tehdy přispívaly jezy, které byly pro náhonové systémy a pro využívání vodní síly budovány. Problémy s kvalitou vod v tocích začínaly vyvstávat až od druhé poloviny 19. stol., kdy byly položeny základy tovární velkovýroby. Průmyslový pokrok v 19. století se samozřejmě odrazil i v početním růstu jeho obyvatelstva. Ještě kolem r. 1830 byla Ostrava bezvýznamným malým městem se 1750 obyvateli, za 50 let v r.1880 je v Moravské Ostravě udáváno již 13 450 a s okolními obcemi 41 tis. obyvatel, v r.1910 měla ostravská aglomerace 162 tis. obyvatel. V ostatních částech povodí rostl počet obyvatel víceméně přirozeně, k r.1770 mělo celé Rakouské Slezsko asi 234 tis. obyvatel, v r.1850 je udáváno 440 tis. a v r. 1910 pak 757 tis. obyvatel.
Varujícím signálem dalšímu rozvoji na přelomu 19.a 20. století se stala i zhoršující se kvalita vody zejména v některých tocích a náhonech, především na Ostravici v Ostravě. Průmysl tehdy své odpadní vody vesměs nijak nečistil a nanejvýš po usazení nejhrubších nečistot je vypouštěl do nejbližší vodoteče. V tomto směru se spoléhalo na samočisticí schopnost toků. Růst městského obyvatelstva a jeho soustředění v průmyslových zónách si vynutily budování zděných žump a začátkem 20.stol. i zřizování kanalizačních stok, ovšem stále vyústěných přímo do řek. Odvádění splašků se stávalo zvláště kritické po zavedení centrálních vodovodů a postupně začaly být budovány veřejné kanalizace. V první fázi budování kanalizací se pozornost většinou věnovala pouze odvedení odpadních vod z obydlených míst s přímým vyústěním do řek a otázkou vlastního čistění odpadních vod se města zabývala jen ojediněle. Spíše se počítalo s nařeďováním znečistění přirozenými průtoky v tocích. Přelom 19. a 20. stol. je v povodí Odry spojen se začátkem éry největšího průmyslového znečišťovatele vod, celulózky Vratimovských papíren (založeny 1884). Ta po celou dobu své životnosti sužovala dolní úseky Ostravice a Odry těmi největšími zátěžemi. Byl to především tento zdroj znečištění, jehož zásluhou již kolem r. 1920 se pod zaústěním jeho odpadu oba tyto toky staly odpadními stokami a nasycenost kyslíkem v nich klesla na nulu. Velkým zatížením byly splašky i ze samotné Ostravy, jen poněkud příznivější situace byla v západní části povodí (Opavsko).
Intenzifikace výroby v hutích, železárnách a koksovnách, zvýšení těžby v dolech a rozšíření chemických výrob na Ostravsku a Karvinsku po 2. světové válce narážely nejen na bariéru nedostatku provozní vody, ale stále více i na problém znečisťování vod v tocích. K vyhrocení stavu došlo začátkem šedesátých let 20. stol. Přestože brzy poté byly v řadě větších měst již budovány čistírny odpadních vod, tyto často kapacitně nevyhovovaly a jejich dílčí rekonstrukce k zásadnímu zlepšení čistícího efektu vesměs nevedly. Ke zhoršování přispívalo i zemědělské znečištění z velkochovů dobytka a silážováním krmiv a přehnojování polností. Postupnými kroky se sice podařilo v následujících letech nárůst znečišťování zastavit, ale k zlepšení kvality tekoucích vod došlo až po r.1985, kdy investovat do čistírenských zařízení byl donucen i průmysl. Zásadním bodem v tomto vývoji bylo, že Vratimovské papírny přestaly vyrábět a výrobu celulózy převzal nový moderní závod Biocel v Paskově (1985) s čisticím zařízením na světové úrovni.
Politické a ekonomické změny ve státě po r.1989, provázené útlumem těžkého a těžebního průmyslu, uzavíráním nerentabilních výrob a odklonem od direktivní intenzifikace zemědělství, pozitivně vedly ke zlepšení vodohospodářské kvantitativní bilance, ale i ke snížení množství produkovaného a vypouštěného znečištění. Ke zlepšení stavu vod v tocích výrazně přispěla i orientace hospodářského života na evropské normy a směrnice životního prostředí. Od roku 1990 dodneška byly zásadně dobudovány, rekonstruovány nebo nově postaveny čistírny odpadních vod
většiny větších měst v regionu a výrazně zmírněn problém zemědělského znečišťování povrchových vod. V posledním desetiletí se tak stav na úseku kvality vod prakticky ve všech tocích v povodí výrazně zlepšil a tento trend se i nadále vyvíjí pozitivním směrem.